Samurajové byli vynikajícími bojovníky, kteří sloužili svému pánovi či přímo císaři. Samotné slovo „samurai“ znamená sloužit. Tito služebníci fungovali především jako tělesná stráž a byli cvičení od velmi útlého věku. V boji útočili především na slabiny a nekrytá místa protivníka. Právo nosit meč samurajům zajišťovalo vysoké společenské postavení. Služba pánovi znamenala povinnost položit za něj v případě nutnosti život. Pokud by tak neučinil, musel by spáchat sebevraždu nebo se stát tzv. roninem, člověkem na okraji společnosti, kterého by nikdo nesměl vzít do služeb. Pro samuraje bylo nejhorší urážkou a potupou padnout do zajetí. V takovém případě samuraj raději provedl tradiční sebevražedný rituál Sepuku. Sebevražedného obřadu Sepuku se vždy účastnili svědci a pomocník. Sepuku se provádělo speciální dýkou do spodní části břicha, které bylo považováno za sídlo života. Pokud nebyl samuraj schopen sebevražedný akt sám dokončit, přišel na řadu pomocník, který úkol dokonal setnutím sebevrahovy hlavy. Bušidó je označení pro samurajský kodex, kterým se musel řídit každý samuraj. Patřila zde především čest, věrnost, upřímnost, odvaha, dobrota, pokora, spravedlivost, respekt a sebekontrola. Samurajové měli nekonečnou trpělivost, mluvili pouze pravdu a nedávali najevo své emoce. Samurajové nosili tradiční japonský oděv kimono, ke kterému se chovali s úctou a dávali si záležet na jeho čistotě. Důležitou součástí kimona byl pásek zvaný obi. Samurajové se v boji museli držet všech zásad kodexu Bušidó. Měli na sobě brnění zahrnující krunýř a ocelovou helmu. Jako zbraně sloužily kromě nože a meče také luky. Samurajové většinou jezdili na koních.

Samurajské ženy měly na starosti zodpovědnost za běh domácnosti v dobách války, dohled nad hospodářstvím a zemědělstvím. Pečovaly také o služebnictvo a finance, když byli jejich muži dlouhé týdny a měsíce na válečných výpravách. Ale také existovaly ženy - samurajky vycvičené ve válečnickém umění a použití naginata, japonské tradiční zbraně. Mnoho ze samurajských žen bylo schopno bránit své domovy, když byly napadeny. Některé ze samurajských žen ovšem bojovaly po boku svých mužů v lítých bitvách.

Velký šogun Tokugawa, budiž mu velká sláva, byl v sídle EDO ta pomazaná hlava. Pro něj jsme své životy nasadili, jen pro něj se s katanami v širém poli mečovali. Sem tam nám končetiny zlámali, přesto jsme se s ním nasmáli. Šogunův palác Ninjové sice pořád napadali, nicméně jsme jim vždy co proto dali. Plížili se kolem nás dnem i nocí, však my je nakonec poslali do pekel horoucích.

Tahleta nefritová liška, léčila samurajům nemocná bříška. Když zlý skřítek Tengu seslal na všechny žlutou zimnici, sevřela v ruce kouzelný nefritový kámen a se žlutou zimnicí byl v tu ránu ámen. Když samuraje všech bolestí zbavila, pak s vařečkou nad hrnci v kuchyni se bavila. A do veliké sklenky, namýchala občas své léčivé drinky. Své pacovní nástroje měla vždy pohotově připraveny tak budiž ji všechny liščí hříchy odpuštěny.

Když učitel Zatoichi svůj mocný wakizhashi každé ráno roztočil, tu každý Ninja hned se na dvě půlky rozskočil. Také nám předvedl různé bojové hmaty a ukázal slavné tygří katy. Ovšem vrcholem jeho bojového umění, stalo se s přehledem mažoretkové vystoupení. To odkoukal však od bojovnice Simishi, která záhy na samuraje povýší. Poslední den se nám Zatoichi převtělil do oranžového raperka a začal hned všem pěkně prohánět pérka. Založil oheň veliký, v něm shořeli šípy, meče a luky. Rázem byl kolem chaty pořádek a tak jsme obřadně ukočili týden plný pohádek.

Jeden tajemný lesní muž odložil ve svém příbytku indiánský nůž. Když pak druhého dne ráno vstal, tu z idinána japonský samuraj se vyklubal. Musashi zjevil se první den na hoře Fuji v plné zbroji, prý že se o život šoguna Tokugawy bojí. Rozdělil budoucí samuraje do klanů a večer pak nahnal všechny pěkně do stanů. Podnikl mnohé cesty do lesů a přežil mnohá klání, však chuti na šogunův řízek nic mu nezabrání. Kolem hradní spíže pořád mlsně kroužil a tak si vždy mňamku v podobě oplatku KATY svými činy vysloužil. V sídle EDU pak často samurajům na kytaru hrál a mnohé písně po samurajsku zazpíval. Mohu vám zodpovědně říct, že u toho nikdo z přítomných nezýval a mnohý bok se do pekelného rytmu rozkýval.

Statečná bojovnice Meia Teruhi, vyhnala všem dětem světské neduhy. Společně s Tokugavou vymysleli MOBILOVÝ KROUŽEK a jednou za dva dny děti našli signálu jeden proužek. Volali tesknili po spojení s civilizací, možná jim chyběl svět bláznivých umělých senzací. Ale už za malou chviličku, zpívali dráčci pod vedením Meii dračí písničku. Tu postihla nebohou Meu žlutá zimnice a ta pak sundala svoje samurajské střevíce. Ulehla do peřin a spolkla světoznámou medicínu, s horečkou bojovala a nakonec plnými doušky čaje zahnala rýmu. Čelo jsme zchladili studenými obklady a druhý den vyběhla Meia a usedla se samuraji společně do trávy.

Jošimoto je bojovník téměř nehlučný, leč nebojte, je opravdu skutečný. On občas do říše spánku emigroval, ale pak s katanou se nad nepřáteli nikdy neslitoval. U hradu měl pak se slavnými samuraji noční hlídku a to pak mohl být náš šokun Tokugawa v klídku. Máchal tak divoce rukama i nohama když cítili jsme ohrožení traktoristama. Byl také vždy poctivým strážcem samurajského ohníčku u něhož jsme obdrželi od Tokugawy sladkou odměničku.

Dívka jménem Epongue Kostaki při krmení používala dvě hůlky špičatý. Šikovně hůlkami zblajznula řízeček a světe div se, neměla kolem mističky ani veliký chlíveček. Dětičky kolem ní stále štěbetali a švitořili a mile se na dívku Epongue pitvořili. Dračí klan měla povětšinu času pěvně pod palečkem, večer pak slavila milá Epongue samurjakým tanečkem. Na chvíli byla také oslabena žlutou zimnicí, však prohnala všechny bacily hníčkem čaje kouřícím. Na čaj tak všichni sbírali každý den vhodné bylinky a vařili pro nemocné ozdravné drinky.

Motonari Móri pořád sypal z rukávů nějaké fóry. Tedy nejdříve se nám na pár dní nějak ztratil z obzoru, ale pak obul sáčky na nohy a přejel na stroji tak asi tři hory až dorazil za námi na ostrov Japonský, tu nasadil si tři prsteny na své útlé prsty a už si myslí, že má budoucí samuraje v hrsti. Pořád nás vyzývá, ať prsteny mu líbáme a my pak spíše trochu nudou zýváme, neb prsteny asi tak půl hodiny líbáme a on furt říká dokolečka to samé. Prý nejlepší je DON ČÍČO, no co mu na to říct než klíííd šíšo, teď v klídku s námi sedni a hlavně prsteny už ani nehni.

Montík to byla postavička věru tajemná, on ve své psí tlamičce řadu ostrých mečů má. Vždy když ucítil vůni samurajské pečínky tak vymámil od kuchaře voňavé propečené kousínky. On byl všech samurajů král neb všechny nebezepčné ninji prostě vyštěkal.