Nastalo poslední ráno strávené v tomto kraji. Chladné a svěží nás nabudilo na náročné přípravy k odjezdu. Pobrat všechen náš majetek a zlikvidovat příbytky, zabralo jen chvíli. Nepřátelé by mohli sledovat naši stopu, proto jsme museli sídlo Edo naprosto zbavit všech našich ostatků a zamést stopy po pobytu zde. Opuštěné a prázdné teď stálo naše týdenní tábořiště. Posilnili jsme se na cestu a s rancem věcí sbalenými na zádech a se zbraní po boku, jsme naposledy pohlédli na toto místo, které nejlépe pamatuje naši velikou týdenní proměnu v pravé bojovníky. Místo plné vzpomínek na náš tvrdý trénink, bitvy, boje ale i radovánky, zábavu a především na věrné a čestné přátelé spolubojovníky, kteří nám navždy budou po boku v každé bitvě. Poslední oheň ještě doutnal a my jsme se slzou zatlačenou v oku, kráčeli v čele s našimi vůdci Tokugawou, Musashim a Zatoichim pevným krokem bojovníků na dalekou cestu do našich rodných krajů. Jasný svit Slunce na krátký okamžik zaclonil tichý stín. „Přelétl jestřáb, podivné znamení,“ pomyslela si Nefritová liška. „Jen hvězdy ví co nás čeká.“ A tak jsme vyšli vstříc novým dobrodružstvím samurajů.